Miro Smolák: Anderle a světová klasická moderna v Galerii MIRO

JIŘÍ ANDERLE - autor renesančního ducha

Tak, jako můžeme stát v úžasu nad rostlinou nebo kinetickou konstrukcí lidského těla, stojíme v úžasu nad Anderleho dílem. Se zápalem osvícenců, encyklopedistů, pouští se do grandiózního, nekonečného procesu ve snaze nalézt smysl života v zobrazování svých vizí a tím zde zanechat svoji stopu.

Osvícenci a renesanční myslitelé, to jsou nepochybně bytosti Anderlemu blízké. Umí se nechat unést do jejich světa. Jeho obrazy jsou i bez svatozáří a křídel nabity duchovní energií. Kdysi se vyjádřil, že by potřeboval ještě jeden život, aby mohl to, co nabyl, plně zúročit. Čas plyne, obrazy zůstávají svědectvím doby a mohou ukrývat klíč k tehdejšímu životu. Přes obtížně získávané moderní umělecké vlivy, pronikající i do českých ateliérů, byl před šedesáti lety silný obdiv k renesanci a podobně k tehdy objevovanému manýrismu, ale také k právě se rodící fantaskní figuraci. Celá generace byla těmito vlivy poznamenána. Anderleho historické zájmy jsou však mnohem širší. Bohumil Hrabal je nachází od jeskyně Altamira až po Goyu a Pabla Picassa. Právě jako Picasso je i Anderle posedlý hledáním citových vznětů, které jej donutí k zápasu o tvůrčí čin. Živnou půdou je mu také hudba, a to nejen ta tzv. vyšší. Pro své existenciální a sociální zájmy nalézá nejvhodnější prostor na venkovských tancovačkách.

Během studií hrál osm let o víkendech na bubny v Kapele křivoklátských lesů. Bolestně prožíval bezcitné chování vládnoucí lůzy, která zemědělce uvěznila, okradla, znectila. Zoufalí a ponížení se chtěli alespoň při tanci pobavit a zapomenout. Ale přišel únor 1948 a na čtyřicet let sklapla past Stalinovy říše zla. Naše země, která patřila mezi deset nejvyspělejších průmyslových zemí světa, se propadla mezi země zaostalé. Začal mravní rozvrat, který pociťujeme dodnes.

Téma vesnických tancovaček se v roce 1961 stalo prvním cyklem a již ten byl ovlivněn Picassovým Zápasem minotaurů. Právě vedle této grafiky visel Anderleho autoportrét z roku 1978 na výstavě Mistrovská díla grafiky pěti století v Metropolitním muzeu umění v New Yorku, kde v roce 1993 tuto výstavu zhlédl. Svět tancovaček se promítá v ohnisku, kterým je postava Bubeníka. Ten udržuje rytmus, pozoruje a vidí vše kolem sebe. Bubeník Anderle pozoroval a viděl. A také to namaloval. Byla to snad předtucha toho, co se odehrává dnes?

To vše, co se v jisté době kolem Jiřího Anderleho odehrávalo, muselo mít nějaké mocné těžiště, které drželo celou tu fantastickou, tvůrčím úsilím nabitou stavbu pohromadě. Po rodičích, pocházejících ze starých venkovských rodů, zdědil pracovitost a cílevědomost. Jeho matka, pocházející z rodiny malorolníků z Rakovnicka, měla i velkou ušlechtilost. Jeho otec, pocházející z rodu Chodů, strážců západní hranice, měl zvýšený smysl pro krásu, byl z rodiny lidových řezbářů. Možná právě zde je zakotveno Anderleho nadání. Hlavním svorníkem této stavby je Anderleho vášnivá touha po tvorbě.

Po ukončení studií osm let působil v Černém divadle Praha. Náměty přibývaly, ale chyběl mu čas i soustředění. Potlesk a bravo diváků při jeho pantomimické hře ho srážely k zemi, hercem být nechtěl a divadlo bylo stále na cestách.

Přišel červen 1964, slavné Biennale di Venezia a Černé divadlo bylo jeho součástí. Šel se na tuto velkolepou přehlídku umění podívat. V národních pavilonech vystavují své umělce jednotlivé národy, ale nejdůležitější je pavilon centrální, do kterého expozici vybírá mezinárodní grémium. Takové pocty se však dostane jen málokomu. Cestou z divadla do Giardini poprvé spatřil náměstí sv. Marka. Tím velikým krásným jevištěm, na kterém se jako sardinky tísnili turisté z celého světa, byl ohromen. „Vždyť je to lidská komedie, divadlo světa!!! To přece musím malovat,“ řekl si.

„Po prohlídce bienále jsem měl hlavu k prasknutí i v zoufalství. Během tří let u divadla jsem nenamaloval skoro nic.

Cestou z bienále jsem se znovu ocitnul na náměstí sv. Marka a spatřil tuto úsměvnou scénu. Hlouček lidí kolem černě oděného muže v baretu rytmicky tleskal a volal Vivat Garibaldi! Ale to je přece Jan Zrzavý, můj idol! Dobrý den, pane profesore Garibaldi zdravím.“ Zasmál se a řekl: „Jo, italové mají smysl pro humor. Myslíte si, taky, že jsem podobnej Garibaldimu? A co vlastně vy tady?“

„Jsem tady s divadlem!“

„Ale, ale! S divadlem? Vy tedy nemalujete?! Takový nadějný talent a on nemaluje! Kéž by vám to divadlo přineslo štěstí. Vždyť ani já jsem to zpočátku neměl lehké. A vy se asi také stanete osamělým běžcem, jako já. Orel létá sám,“ řekl.

Zrzavý a dál s úsměvem hleděl na baziliku…

„Pane profesore, jdu z bienále, půjdete se také podívat?“ Troufale jsem se zeptal ikony českého modernismu.

„Já? Proč? Musím si ještě hlouběji prohlédnou to svý bienále, který mám v hlavě!“ A hlasitě se zasmál.

„Tato Zrzavého slova mi dodala nečekanou sílu a v ten okamžik jsem se rozhodl využít k práci každou volnou chvíli, a to jak v divadelních šatnách, tak v hotelových pokojích až budu v Paříži, Aténách, New Yorku… O tom, že přijde doba, kdy budu i já vystavovat jak v národním, tak i ve významném pavilonu centrálním, jsem neměl tenkrát tušení. Smyslem života se mi stala práce, a to v mimořádně těžkých podmínkách. Jsme jako olivy. Teprve, když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší (Talmud).“

Množství výstav, a to jak samostatných, tak i významných skupinových, je prostě obrovské. Sám autor to nad těmito seznamy vyjadřuje výstižně: „Točí se mi z toho hlava.“ na bienále je mu věnována mimořádná pozornost. Bylo to dáno i tím, že tato závažná díla autor vytvářel právě navzdory tomu, že žil v zemi obehnané ostnatými dráty a minovými poli, ve stálém fízlování. Byl to život v těžce zkoušené zemi. Diktatura plná křivd a násilí lidi křivila a to nesmí být nikdy zapomenuto. Jak tyto grafiky pronikly skrz železnou oponu? Byly jednoduše srolovány, vloženy do pevného tubusu a odeslány z pošty jako bezcenný tiskopis. i tyto zkušenosti jsou stálou součástí Anderleho tvorby.

Grafické techniky se naučil už na střední průmyslové škole a měditisk, ten král grafických technik, má velkou vizuální přitažlivost. V něm rozehrává sametovou čerň mezzotinty i vlasovou kresbu jehly. Pracuje v cyklech, někdy se k nim vrací. Dokáže rozfázováním portrétu vyjádřit postup času, stárnutí, ale i pohyb, obdobně jako to dokázali italští futuristé. Maluje jak sugestivním, expresivním rukopisem, při kterém si sahá až na dno svých sil, tak i hladkou malbou s dominujícím přesným detailem. Od Picassa se naučil propojovat preciznost s nedokončeností, protože Picasso nepovažuje žádný obraz za dokončený, ale za opuštěný.

Jiří Anderle vytvořil přes 600 grafik a přibližně stejný počet obrazů. Nový cyklus Nostalgický poetikon odráží novou etapu v umělcově životě po ztrátě manželky. Zatímco dříve hledal a nalézal motivy v hlubinách temnot, nový cyklus září světlem. Jemné kresby realistických tváří i barevné geometrické tvary vstupují do bílého prostoru. Ten je místy obohacen zvlněným bílým reliéfem podobně, jako se prý zakřivuje vesmír.

„A čím více vzpomínáme na ty, kteří se nám vzdálili, tím více se nám opět přibližují.“

Musíme přiznat pravdivost autorovy myšlenky, že umění pochází z magie.

Anderleho schopností jsou opravdu renesančně bohaté, takže nepřekvapí ani jeho literární tvorba. Napsal již tři čtenáři stále vyhledávané knihy a nyní píše čtvrtou. Hudba v jeho životě také zůstala. V galerii v Pavlíkově již pátým rokem hraje na bicí s legendárními jazzmany Viklickým, Válkem, Uhlířem, Vejvodou na Jazzovém létě. Jeho hlas již pětadvacet let slyší desetitisíce rozhlasových posluchačů. Každou neděli večer v hodinovém pořadu Láska za lásku vypráví své vzpomínky. Celý tento ojedinělý cyklus, který Český rozhlas považuje za rodinné stříbro, autor posluchačům daroval. Ale snad nejcennější jeho schopností je malba – dar obohatit diváka nadčasovým uměním.

Výstava v Galerii MIRO u kostela svatého Rocha je unikátní už svým záměrem konfrontovat sedm grafik nejvýznamnějšího umělce moderní doby, génia století Pabla Picassa (zapůjčila renomovaná německo-švýcarská galerie a soukromí sběratelé), s českým umělcem. Tato výstava zrcadlí do té doby netušené souvislosti a může pomoci vnímat i české umění v souvislostech mezinárodních.

Petr Štěpán, historik umění