Vavřinec Fiala: Rozhovor o knize Neklidná růže

Kamarádky se v mých příbězích hledají

Neklidná růže je kniha velikosti tak akorát do kabelky. A stejně jako rtěnka, parfém nebo hřeben ji stačí vytáhnout a opraví to, co se zpočátku zdálo jako příšerný den. Tahle nenápadná knížečka v sobě ukrývá takový příval optimismu, že nás samozřejmě zajímalo, kdo za ní vlastně stojí. A tak jsme se setkali s neuvěřitelně sympatickou Monikou J. Čapkovou.
Když jsem Neklidnou růži četl, váhal jsem, jestli ji označit za román plný eskapád hlavní hrdinky, nebo sbírku povídek. Jak byste ji definovala vy?

Jako román napsaný formou povídek, které na sebe volně navazují (smích). Vždycky jsem ráda psala krátké povídky. Inklinuji k nim, baví mě a záměrně jsem tak napsala i svou knihu.

Hlavní hrdinka Evelína je sice ve středním věku, ale prožívá vtipné až šílené příběhy, které obvykle čteme o hrdinkách o generaci mladší. Byl váš záměr ukázat, že i starší ženy si umí užívat života a brát ho s lehkostí?

Určitě! I ženy ve středním věku mohou prožívat zábavné, někdy až bláznivé situace, a přitom
neztrácet svůj nadhled. Život je plný možností a dobrodružství v jakémkoliv věku, je důležité si to připomínat.

Nejvíc mě na vaší knize bavily dialogy. Jsou tak živoucí a upřímné, že působí dojmem, že jste žila permanentně s diktafonem v ruce a nahrávala jste skutečné rozhovory lidí ve svém okolí. Nakolik jsou to skutečné hlášky a nakolik fikce?

Vytváření dialogů miluji, jsou pro mě klíčem k oživení postav a jejich tajemstvím je: kopa fikce,
troška reality, ždibec zapomenuté pravdy a plná náruč šarmu středního věku.

Nehrozí tedy, že za vámi přijde kamarádka a vynadá vám, že jste do knihy použila část vaší
konverzace?

Hrozí a stává se to celkem často. Někdy to začíná výčitkami jako: „To tam vážně nejsem? nebo: „V příští knize chci být Stela, jinak s tebou už nepromluvím!“. Ale upřímně? Když se kamarádky v postavách hledají, a pak se hádají, která z nich je ta nejvtipnější, to mě baví nejvíc.

A když jsme to téma nakousli, kolik toho máte společného s hlavní hrdinkou? Nebo ona s vámi? Naučila jste se od ní něco?

Já věk a hlavní hrdinka datum narození. Ostatní vám neprozradím (smích). A co jsem se od ní
naučila? Evelína se učila ode mě… v dospívání jsem byla rychlejší.

V knize se objevuje pár narážek na covidové období. Jak dlouho jste knihu dávala do kupy?

K psaní jsem se znovu vrátila v lednu 2021 po delší pauze a byl to úžasný únik během covidového období. Samotná kniha ale začala vznikat až na podzim 2023 a hotová byla za osm měsíců.

Jste rychlopsáč, nebo se do psaní musíte nutit? (tahle otázka mě napadla, když jsem si přečetl, že se musíte nutit do cvičení – což známe všichni :))

Psaní je moje droga – na rozdíl od dřiny v posilovně mě do něj nikdo nemusí nutit. Píšu nejraději v noci a po 3 až 4 hodinách obvykle skončím s 10 stránkami.

Máte při psaní jednotlivých kapitol jasně dané, jak to skončí? Nebo se necháváte překvapit?

Překvapená jsem často (smích). Nikdy přesně nevím, kam mě moje postavy zavedou, a to mě na psaní baví nejvíc.

Inspiroval vás k napsání knihy nějaký konkrétní moment? Něco, kdy jste si řekla: tohle musím
napsat? Nebo jste inspiraci čerpala třeba z nějaké knihy nebo filmu?

Nejlepší scénáře píše sám život. Inspiraci čerpám ze všeho, co mě obklopuje. Třeba v kavárně, když poslouchám rozhovory lidí – tedy těch hlučných a zajímavých. Okamžitě se mi rozproudí fantazie a v hlavě se mi začne rodit obraz příběhu jako by to byl film. Ať už jde o hudbu, oslavy, internet… jakékoliv situace, které prožívám, jsem člověk, který si všímá detailů kolem sebe. Všechno už tu jednou bylo, záleží jen na tom, jak to uchopíte a přetavíte do svého příběhu.

Kdybyste knihu Neklidná růže měla popsat třemi slovy, co by to bylo za slova?

Humor, sebereflexe, naděje.

Kniha se sice hodně točí kolem milostných a romantických vztahů hlavní hrdinky, ale nesmíme
opomenout úžasné kamarádky, bez kterých by se rozhodně neobešla. Nepřijde vám, že je téma přátelství v knihách oproti romantické lásce upozaďované?

Souhlasím. Přátelství je vztah, který nás drží nad vodou, i když se všechno ostatní hroutí.
Chtěla jsem, aby kniha inspirovala ženy, které zapomněly na své vlastní životy, a zároveň jim
připomněla, jak nepostradatelné je mít kolem sebe opravdové přítelkyně. Bez nich by hlavní
hrdinka zvládala své trable jen těžko.

Knihu sem tam prolínají básně nebo lyrické momenty. Proč jste se rozhodla příběhy – často
poměrně vtipné – proložit něčím tak křehkým jako je poezie?

Protože takový je i život. Když jsme na vrcholu, často zapomínáme na ty křehké momenty, které nás mohou zranit. Jsme plní euforie a máme pocit, že nás nic nemůže zastavit – a pak přijde něco nečekaného, co nás srazí na zem. Poezie v knize připomíná právě tyto tiché okamžiky, které se vynoří, když to nejméně čekáme. Ty básně naspala má blízká kamarádka a přesně vystihují příběhy, které jsem jí vyprávěla. Pocta všem básníkům.

Co byste si nejvíc přála, aby si čtenáři z vaší knihy odnesli?

Přála bych si, aby si čtenáři z knihy odnesli hlavně naději a chuť znovu naplno žít. Aby si uvědomili, co je v životě opravdu důležité a co se z něj postupně vytrácí. Jedna z mých betačtenářek to krásně vystihla ve svých poznámkách. U povídky „Borůvkový svařák“ napsala, jak moc se jí líbí typická ženská drbárna a jak si uvědomila, že na takové akci dlouho nebyla. Přiznala, že ji povídka pobavila a že v ní viděla kousek sebe. Právě to bych si přála – aby se čtenářky v mých postavách našly a prožily s nimi i to, co by samy možná nikdy nedokázaly, přestože po tom touží.

Magazín knihkupec
Říjen 2024
Text: Lucie Bednářová
Recenze
Evelína, hlavní hrdinka povídkové knihy Neklidná růže, je žena v nejlepších letech a touží po lásce.
Je rozvedená, svérázná, ztřeštěná, naivní, sarkastická, vášnivá, vtipná, smyslná a neklidná. Hledá, koketuje, svádí, užívá si, souží se, tápe. Čas běží, a ona stále sní o princi cválajícím na bílém koni. Muži se kolem ní jen hemží, jenže kde najít a jak poznat toho pravého, který s ní bude souznět, ocení její duši a dokáže ji rozesmát? Evelína nepřestává zarputile hledat, plnými hrstmi rozdává životní optimismus a nadhled, jenže dostává vrchovaté nic. Bezhlavě se však vrhá do dalších milostných dobrodružství a občas je to jako jízda na horské dráze. Nahoru a dolů… V jejím hledání ji vehementně podporují kamarádi, potměšilí dohazovači. Se svou dospělou a samostatnou dcerou má výborný vztah, díky čemuž dokáže být svobodomyslná.
Čtivá knížka plná sebereflexe, motýlků v břiše, lechtivých okamžiků a občas sakra trapných situací i pořádné švandy, je nevšední nejen květnatým slovníkem, ale i přesným vystižením niterných pocitů ženy.
Neklidná růže je trefou do černého obzvlášť pro ženy, které už mají něco „odžito“ a rozhodly se to i přes nevydařený partnerský vztah nezabalit. Nečekají v koutě, až je tam někdo najde. Kniha tak pomůže pochopit, že všechno, co se nám v životě děje, má svůj význam, a i když se to někdy nezdá fér, je v první řadě třeba začít mít rád hlavně sám sebe. Objevit svobodu, žít tady a teď, užít si bezstarostnost a uvědomit si, že štěstí je dar, který si můžeme naděli, budeme-li chtít.
Monika J. Čapková ve své prvotině ukazuje, že tíživá samota, bolavá duše, prázdnota a ztracená sebejistota po životních kotrmelcích, je jen přechodný stav. Dokáže dát naději, že na každou „neklidnou růži“ někde čeká princ. Nebude nejspíš na bílém koni, možná bude mít jen starší auťák, třeba pojede na kole, nebo půjde pěšky, to je totiž úplně fuk… ale dokáže podpořit, rozesmát, pohladit, ocenit, nabídnout, pochopit, rozdělit se a milovat…
To je hlavní poselství této knihy a její autorky.